webhosting rewolt.cz
damage done| day after | free dimension | gasmask | insane society | malarie | misanthrope | phobia | psychocontrol | pure heart | samuel | silver rocket | tpc | walking the dead| xthtreatx
record review:::...
(09 | 07 | 2005 - 06:17 - reactions: 0) DIY
Meshuggah – 'Catch 33'
(Nuclear Blast)
By: BuKy

Vydání této desky pøedcházela velká oèekávání, jejichž opar se ve vzduchu vznášel ihned po vydání geniálního „minidílka“ „I“, slavícího eponymní uznání. To bylo nahráno již bìhem práce na tomto albu, a tak se jaksi automaticky oèekávalo, že i liché tóny „Catch 33“ se ponesou v podobném duchu. Avšak zcela nepøekvapen nezùstal snad nikdo. Vydání této desky doprovází znaènì kontroverzní odezva.
Kapela sama tuto nahrávku charakterizuje jako experiment. Vùbec poprvé zde byly použity programované rytmické prostøedky v podobì programu Drumkit From Hell, na jehož vývoji se podílel sám Tomas Haake i Fredrik Thordendal. Experiment však spoèívá pøedevším v pøístupu a metodì, jakou byla hudba na tuto desku skládána a nahrávána, a ne v hudbì samotné. Její podoba však musí být tímto pøístupem jehož dùsledky na muziku samotnou ve finálním stadiu vnímá každý jinak, nìjak ovlivnìna. Do jaké míry, to záleží na posouzení individuálního posluchaèe. Náhled na nìj se mìní každým poslechem. Názory na album rozhodnì nejsou jednotné a snad poprvé v tvorbì švédských progresivistù jsou tak èasto spojené s rozèarováním a zklamáním.
Velkým pøekvapením bude pro každého zøejmì zdánlivý krok zpìt. První (a)rytmy v podobì „Autonomy Lost“ evokují úvod pøedešlého dlouhotrvajícího poèinu „Nothing“ a jsou jakýmsi støedem mezi otevírací „Stengah“, jež zastupuje pøedevším rytmus a navazující „Rational Gaze“, kteréžto podoba na mì pøi prvním poslechu pùsobila více než oèividnì. Nenapodobitelná rytmika je opìt perfektní. Naprogramované bicí znìjí, jako by na nì hrál sám Haake, neopakovatelnì se trefují do drobných skulinek ukrytých pod povrchem kytarové stìny - tìsnì mimo dosah posluchaèova chápání – a pøitom se s dalším plynutím motivu volnì pøenášejí a pøeskupují do jiných rytmických posloupností, a tak posluchaè nabývá dojmu, že dochází k neustálému promìòování ve skuteènosti témìø nemìnné monotónní kytarové linie. Ta zní oproti „I“ o nìco mechaniètìji a strojovìji, neøeže tolik, a její zvuk svým groovem i zvukem se velmi podobá pøedešlému „Nothing“. Šumivì chrèivý øev Jense Kidmana splývá se zvukovým konceptem nahrávky a dokresluje tak výsledný dojem.
Naopak návaznost na „I“ spoèívá v komplexnosti a jednolitosti celého díla. „Catch 33“ je jeden souvislý jednolitý celek, tentokrát však roztøídìn do 13 stop, kde motivy èasto pøesahují rámec jednotlivých trackù. Již zmínìný úvodní kytarový motiv se rozprostírá na ploše 3 stop, aby však frekvence nápadù pøedevším na konci alba zhoustla se stoupající dynamikou. Jednotlivá schémata do sebe plynule pøechází, pøièemž každé následující v sobì má nìco z toho pøedešlého. Na úvod desky se dá ovšem nahlížet i trochu rozpaèitì. Osobnì jsem ho zpoèátku vnímal jako jakýsi pokus, do jaké míry mùže být stereotyp v rámci rukopisu tohoto hudebního tìlesa specifický. Po pøibývajících posleších ale vyvstávají na povrch souvislosti, které z desky dìlají vnitønì neuvìøitelnì promìnlivé a vytøíbené dílo. Dojmy z prvních a následnì pøibývajících poslechù se pravdìpodobnì budou diametrálnì lišit. Muziku to dìlá diskutabilnìjší, èímž vlastnì dochází k naplnìní nejen estetických hodnot umìleckého díla. Již zmiòovaný úvodní motiv, po nìjaké dobì hranièící s fádností, se dlouho rozjíždí v nemìnném støedním tempu, aby se nakonec úplnì zastavil a posléze opìt rozehrál hru s rytmy v ještì pomalejší a rozfázovanìjší poloze. „Paradoxní spirála“. Intenzita postupnì se promìòujícího motivu se stupòuje a vyžaduje pozornost, abyste se zadrženým dechem sledovali uzemòující spolupráci virtuosnì-kytarového dua Thordendal-Hagström, kdy vedlejší kytarová linie zaplòuje mezery vynechané tou hlavní. Jednotlivì sledovat jednu, pak druhou a posléze obì navzájem se prolínající linky pùsobí hypnotickým dojmem. Dìlí a násobí pøekroucený rytmus i sebe navzájem. Trhají a deformují jedna druhou, každá se valí na opaènou stranu. Pouhé doznívání mohutné zvukové stìny zastaví èas a spolu s ním veškeré dìní okolo vás. Matematické riffování je pak v „Entrapment“ zkøiveno disharmonickým kvílivým sólem - v tvorbì Meshuggah dosud nevídaným – které tak dovršuje naprostou pøestavbu hmoty.
Interludium v podobì „Mind’s Mirrors“ zasazené (z numerologického hlediska, nikoliv obsahovì) do poloviny alba zastaví veškerý tok energie a vše zaèíná nanovo. Dokonalý konec všeho a zároveò nièeho. Následuje robotický voice a poté zlovìstný akustický rozjezd, který se stupòuje s pøibývajícími kytarovými stopami i hromovým dunìním. Vše se propadá do jakési zvukové závratì. Negativní energie chaoticky kulminuje, aby posléze vytryskla v zhmotnìný život. „In Death – Is Life“ znázoròuje komplikovanou linii bytí, života, obrùstanou navzájem se proplétajícími koøeny, žíznivými po tom, aby mohly pohltit vše - živé. Dokonalá arytmie. Dokonale pøesná nepøesnost. A jedna z nejvìtších mešuge dosavadní tvorby. 13-minutová „In Death – Is Death“ s nádhernì rozfázovanou dynamikou je pokraèováním analogie na vše zrozením zaèínající a zánikem konèící. Jsme svìdky absolutního vykolejení kytarové stopy, jež nahodile vylétává ven z kontextu, následována bicími. A když na chvíli dojde k mírnému zvolnìní intenzity, aby byla ještì více umocnìna imprese vyvolaná totální dekompozicí, øíkáte si, že tohle musí být konec. Absolutnì rozložené vás pak zaskoèí umnì gradovaná jazzová mezihra. Závìr tracku, zastoupený melancholickým akustickým motivem, evokuje konec života zapoèatého na zaèátku pøedchozí skladby. Duše opouští tìlo, jeho jiskra pomalu vyhasíná, ještì napne poslední zbytky sil - chvíli bojuje – aby se doèkala konce… a nekoneèného pádu do hlubin abstraktna. Tupì zaoblený a ještì níže položený zvuk osmistranných kytar vás nerozøeže na kusy jako na „Chaosphere“, jejímuž vyznìní je opakem, ale bude vás do hlavy mlátit tak dlouho, dokud nebudete rozumìt už vùbec nièemu a nepodáte se šíleným pøedstavám, o nichž si vlastnì ani nejste jisti, zda pocházejí z hudby samotné nebo z vás – vašeho jádra – nebo? teprve èlovìk a jeho jádro je to, èím je celá (ne)skuteènost deformována, a díky nìmuž mizí rozdíl mezi onou skuteèností a pouhým vjemem. Buï hudbu necháte vstoupit nebo narazit. Nikdy pouze projít kolem. Meze neskuteèna jsou meze vjemu, jaké meze ale má neskuteèno? Žádné neexistují. Krajnì abstraktní pøedstavy poslechem vyvolané, o nìž už zøejmì nikdy v životì nezavadíte, navíc umocnìné neživou lyrikou vìtšinou z pera Tomase Haakeho a Martena Hagströma, tak zapojují i periferní èásti mozku. Dokonale expresivní. Významnou roli zde rovnìž hraje nefigurativní poetika a pohrávání si s významy, což je evokováno už názvem díla mimo jiné odkazujícího na slavnou Hellerovu „Catch 22“ (Hlava 22). Otázka, jakkoliv nepodstatná se zdá být, jakou roli hraje v sledu motivù a názvù jednotlivých trackù hudba èi naopak její smysl, vlastnì odporuje smyslu celé tvorby skandinávských mohykánù. Vlastnì není dùležité, èím vìci jsou, ale èím chceme, aby byly. Cílem Meshuggah nikdy nebylo ukázat nìjakou skuteènost, nýbrž jen naèrtnout kontury myšlenky, a zbytek nechat dotvoøit… tìm, kdo ji vnímají… nám… Pohupující se linie kytar odstøedìná z rytmu i kontextu je èistá, zdánlivì „srozumitelná“ a definitivnì rozfázovaná. Pointa nespoèívá ve zvukovém bordelu a zbìsilosti kapel následujících pøíklad „Dillinger Escape Plan“ (jakkoliv jsou skvìlí). Jakoby pánové øíkali „jen si to poøádnì poslechnìte, stejnì to nepochopíte“. A právì ona neopakovatelnost - a tudíž i neoposlouchatelnost - právì slyšeného spolu s lidskou psychikou je to, co dìlá muziku Meshuggah fenoménem vlastní doby a zároveò nesmírnì nadèasovou záležitostí. Pøiznávám, že si nedovedu vybavit dùsledky toho, kdyby Tomas Haake - mající na svìdomí rytmickou sekci - zpøetrhal poslední pojítko s normálním svìtem v podobì èinelù, jež jsou jediným stálým a nemìnným prvkem tohoto šílenství a zároveò jsoucím naprostým kontrastem oproti zbytku neuchopitelného projevu – oproti všemu a nièemu. Místy jsme svìdky až ambientových ploch. Napøíè celým dílem se navíc nese jakýsi výhrùžný tón další kytarové linky, vznášející se až kdesi na prahu vnímání, dokreslující v tvorbì Meshuggah zatím nevídanou atmosféru a èasto si jej všimneme, až když se octne zcela sám. Dokonale tak dotváøí vizi jakéhosi soundtracku, jímž „Catch 33“ je. Další v poøadí „Shed“ je pak významovým „hrotem“ desky. Opìt se zde nabízí nespoèet interpretací názvu skladby i jejího smyslu. Pøedevším svým fázováním odkazuje na úvodní motiv nahrávky, èasto ale spousta jiných náznakù zùstane neodhalena. Není tøeba celku, staèí obrysy. Atmosféra je neskuteèná a skuteènì z toho jde mráz po zádech. Svým plíživì šeptavým vyznìním trochu pøipomíná „Spasm“ z „Nothing“, což ji dìlá oproti zbytku nahrávky o nìco odlišnou. V následující „Personae Non Gratae“, kde dosahuje dynamika na albu svého vrcholu, jest použit dosud neslyšený kytarový postup, jejž je poté následován totální „Dehumanizací“, pøi níž z vás budou vytøískány poslední myšlenky, díky nimž jste doposud byli opravòováni nazývat sami sebe èlovìkem. Opìtovné rytmické orgie a témìø hmatatelná hustota chvìjící se hmoty vás nenechají na pochybách, že tohle jsou skuteèní Meshuggah. V závìreèné „Sum“, jež je koneèným shrnutím živoucího celku tepoucího díla, pak vražedné tempo postupnì zvolòuje, melancholicky opouští scénu, aby bylo ve finále vystøídáno akustickým, až minimalisticky jednoduchým motivem, jenž je svou nesmírnì nostalgickou povahou protipólem vùèi všemu dosud slyšenému, a uzavírá tak nekoneèný kruh náhod.
Poèáteèní pøekvapení ze zdánlivého kroku zpìt je vystøídáno ohromením. „Catch 33“ je více než dùstojným následovníkem „Nothing“, jež bylo ve své dobì pøijato stejnì kontroverznì jako „Hlava 33“ nyní a s nímž se srovnává lépe než s o nìco odlišnìjší „I“. Svou kompozièností je o mnoho dál, tísnivá atmosféra je takøka neúnosná. „Catch 33“ je soundtrackem ke všemu, èím chcete, aby byl. Pøesto všechno mùže být náhled na tento poèin pokaždé zcela odlišný. Po nìjaké dobì je už jen na posluchaèi, do jaké míry podlehne nekoneèné rozpínavosti, nebo? on sám drží díky své pøedstavivosti rukoje?, a utváøí tak podstatnou èást imprese vyvolané poslechem. Proto je pro každého album jiné. Kdo ví, zda se zpìtnì Meshuggah chopí zanechané nitky na konci „I“ a vydají se i dál vyšlapávat dosud zarostlou stezku. Stejnì jako doposud bude i nadále pøítomen otazník, zda dojde k pokraèování již døíve nastoleného „trendu“ a uplatòování naèrtnutých postupù. Avšak co je oním „trendem“? Pro žádnou kalkulaci nebylo v hudbì Meshuggah nikdy místo, žádný prvotní úmysl, žádné plány. Meshuggah jako by se nás ptali: „Proè nás posloucháte?“ Stejnì jako oni sami, my to nevíme. A to je to, co pro každého z nás dìlá hudbu odlišnou. Meshuggah budou vždy takovými, jakými si pøejeme, aby byli...
 
reactions:
bute prvn kdo zde zanech svj nzor
| add | show all | show article |
actual concerts:::...

search:::...fulltext
  GO

reklama:::...
Hledte nkoho na vytvoen www strnek? Nebo potebujete eshop? Mrknte sem, nebo kontaktujte sonic@czechcore.cz.

printing:::...
Text version for printing





© Centauri Production - designed by Budd